Bylo sychravé nedělní ráno a lehký vánek si pohrával s korunami stromů. Na obzoru bylo vidět vycházející slunce a v jedné malé horské vesničce právě vyběhlo ven jakési děvče, které mělo na sobě ještě noční košilku. Byla to Anežka. Vyběhla z domu bosa, jen aby pozdravila Punťu. To byl Anežčin pejsek. Jakmile ji uviděl, už vrtěl ocáskem. Rozběhl se a skočil na Anežku tak, že skoro málem upadla do ještě orosené trávy. Punťu dostala od své drahé kmotry Helgy k patnáctým narozeninám. Jméno dostal pro mnoho černých puntíků, jež pokrývaly jeho sněhobílou srst.
„Haló, Anežko, pojď domů, je snídaně,“ ozvalo se z pootevřeného okna rodiny Majerových.
„Ano maminko, už běžím...“
Když Anežka vešla do domu, za dveřmi ji čekal o pět let mladší bratr Matouš, aby se se sestrou pozdravil. Vřelé objetí, jaké se vidí jen málokdy a pravá, nefalšovaná sourozenecká pusa způsobila, že děti málem zapomněly na snídani, proto je musel tatínek trochu popohnat. Rodina Majerových, jako mnoho dalších rodin, začala nový den společnou modlitbou: „Pane Ježíši, děkujeme Ti za nové ráno, za všechny lidi, se kterými se dnes potkáme. Dej nám svého Ducha, abychom o Tobě dokázali svým životem vydávat svědectví. Požehnej prosím nás i tyto dary, které budeme z Tvé štědré ruky jíst. Buď naším hostem. Amen.“ Při snídani bylo veselo, tatínek totiž rozlil hrnek kávy na stůl. Maminka málem upustila konvici s čajem a Anežka s Matoušem z toho měli náramnou legraci. Oba se začali hlasitě smát. Smáli se tak, že rodiče nemohli odolat a začali se smát společně s dětmi.
Protože už bylo spousta hodin, byl nejvyšší čas se jít převléknout na nedělní bohoslužbu. Tento čas měla Anežka ráda a velmi se na něj celý týden těšila. Mohla si na sebe obléknout onu červenou sukni s volánkem a k tomu černou halenku, aby vše ladilo. Úplně poslední tečkou byl červený kabátek a černé lodičky.
„Rychle, tak kde jste všichni? Pojďte honem, nebo přijedeme pozdě!“ to pan Majer pobízí rodinu, aby už nemeškala a rychle nasedla do připraveného auta.
Při mši svaté všechny děti dávaly bedlivý pozor na to, co říkal pan farář, protože věděly, že při hodině náboženství se jich na něco určitě zeptá. Ten kdo bude vědět správnou odpověď, dostane odměnu – sladkou odměnu - a to děti rády! Matouš se musel hodně přemáhat, aby si něco zapamatoval, ale Anežce se otcovo kázání vrylo do paměti. Hovořil totiž o povolání člověka ve světě.
„...Milovaní, teď si položte otázku: Kdyby za vámi přišlo vaše dítě a oznámilo vám, že má touhu po kněžství, či zasvěceném životě, jaká by byla vaše reakce?...Nebraňte svým potomkům ve službě Bohu a lidem! ... A vy mladí, modlete se za své povolání již teď. Nenechávejte to na zítra. Ptejte se Pána už dnes na to, co od vás žádá.... Padnout do rukou Božích je ta největší jistota ve vašem životě...“ Slova otce Marka Anežku tak oslovila, že hned po sv. přijímání děkovala Bohu za milosti, které každodenně dostává, ale zároveň prosila Ježíše, aby ji ukázal cestu, po níž má kráčet:
„Pane, děkuji Ti za tvou blízkost, děkuji Ti ještě jednou, že si mi dal možnost se probudit do nového dne a poslal jsi mi do cesty P. Marka. Věřím, že jsi skrze něho promluvil ke mně. Jedinou touhou mého srdce je mít krásnou početnou rodinu. ... Ježíši děkuji Ti.“
Po skončení mše svaté se rodina odebrala k vozidlu a odjela směrem k domovu.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.