Paní Černá a malý skutek lásky

Následující den se Anežka nemohla ve škole takřka soustředit. Pořád jí hlavou vrtala promluva otce Marka. „...Ptejte se již teď, co od vás očekává...“ Dokonce, když ji paní učitelka vyvolala z dějepisu, vůbec nic nevěděla.

„Anežko, tak nám pověz něco o roku 1212.“

„No, rok 1212, no, to byl rok kdy, hmmm.....“ neví, nevzpomíná si, tváří se, jako by zrovna spadla z višně.

„Anežko, Anežko...... Ty jsi se na to ani nepodívala, že? No co mám s Tebou dělat? Velmi mne to mrzí, ale musím Ti dát za pět!“ A s mírně přísným pohledem znovu pohlíží do třídy: „Ví někdo jiný, proč je tento rok významný? No Kryštofe?“

„Zlatá bula sicilská“ vypadlo z Kryštofa „je to dědičný královský titul.“

„Správně. Tak, kde jsme to posledně skončili?.....“

Ale ani na tuto otázku Anežka nijak nereagovala. Byla tak uchvácena přemýšlením, že skoro nevnímala, co se kolem ní děje.

Hned jak skončila škola, běžela na autobus. Cestou si všimla jedné staré paní, která nesla dvě velké tašky a jak následně sama poznala, byly i dost těžké.

„Dobrý den babičko, nechcete pomoci s těmi taškami?“ vyhrklo z ní, aniž by si to uvědomila. Dříve by ji vůbec nenapadlo, někomu cizímu jen tak pomoci. Ale teď, teď byla v takovém vytržení, že chtěla pomáhat všem. Všem kolem sebe bez rozdílu věku.

„Jé děvče, jsi moc hodná, ale já bydlím skoro až na druhém konci města.“

„To vůbec nevadí. Ukažte, já Vám s těmi taškami pomůžu,“ a už bere staré paní tašky z rukou.

„Jak se jmenuješ děvčátko?“

„Anežka Majerová.“

„Já se jmenuji Elen Černá,“ a pokračuje dál „Když jsem byla jako Ty, měla jsem také hodně sil, ale ty mě už dávno opustily. ... Moc Ti děkuji Anežko, jsi velmi hodná! To víš, v dnešní době se tak často nestává, aby mladí lidé pomáhali starším – spíš vůbec. Taková pomoc je strašně důležitá a víš kolik takových lidí, jako jsem já, je jen v naší malinké republice? A co teprve na celém světě. Je málo lidí, kteří takto dovedou pomoci Anežko. Ty můžeš jen děkovat Pánu, že Ti dal tu milost umět pomáhat bližním, protože, ne každý to umí. A přitom stačí někdy i málo – třeba pomoci s taškou.“

Anežka pozorně poslouchala, protože už od malinka ji rodiče vedli k úctě ke starším, ba dokonce i k tomu, že se od nich může ledasco přiučit. A když paní Černá domluvila, bylo ticho. Jen sem tam kolem projelo nějaké to auto či nadšený cyklista, který na ně zacinkal zvonečkem. Cesta plynula velmi rychle. Asi tak v půli cesty Anežka začíná pociťovat tíhu tašek, které nese. Pomyslí si: „Copak by tu tíhu paní Elen unesla sama? Ne, myslím, že ne. Vždyť i já mám s těmi taškami co dělat a co teprve ona? Ach Bože, děkuji Ti, že jsi vedl mé kroky kolem, že jsi vedl mou mysl, která byla tak pohotová. Děkuji ti.“

A ani se nenadály, už byly u domu paní Černé. Její domeček nebyl moc velký. Byl malý, s ještě menšími okénky, právě takovými, jaké známe z pohádek. Střecha by potřebovala opravit. Ale zato zahrádka před domečkem, jééé, tak ta byla přímo kouzelná. Hrála všemi barvami. Od žluté až po zelenou travičku, která sem tam prosvítala mezi těmi všemi květinkami.

„Nechceš si nějakou utrhnout do vázičky za odměnu?“ zeptala se paní Černá vidouc, že se Anežce její zahrádka velmi líbí.

„Nee, děkuji. Už musím domů, za chvíli mi jede další autobus. Ten musím stihnut, aby se maminka nestrachovala, kde jsem. Jinak Vám moc děkuji za vše, co jste mi povídala. Bylo to velmi poučné. Tak zatím se mějte a snad se ještě někdy uvidíme. Myslíte, že bych za Vámi mohla někdy jen tak přijít?“

„ To víš že můžeš, budu moc ráda, ale teď už běž, protože je již moc hodin.“ ještě jednou se Anežka otočí, aby stařence zamávala, a už mizí za zatáčkou. Cestou na autobusovou zastávku cítí v srdci divný pocit, něco, co ji přímo naplňuje radostí. Zažívá to, čemu mnoho lidí říká radostný pokoj.